Jak pracujeme

Nonprofitní, nevládní, veřejně prospěšné organizace…….

Tyto pojmy se znovu a znovu objevují ve veřejných i odborných debatách o současné a budoucí podobě právní regulace působení právních subjektů ve veřejném prostoru. Disputuje se, zda vytvoření jasnějšího a bohatšího rámce pro instituce zmíněného typu bude znamenat škodlivý zásah do daňové soustavy, jestli je demokracie marginalizací tohoto problému ochuzena či ohrožena, jak by měla proběhnout transformace příspěvkových organizací, to vše většinou v jedné argumentační změti a v občasném afektu, přidaném angažovaností uměleckých kruhů na tématu. Jako u každého zmatení myslí, jazyků a chtění i v tomto případě je evidentní, že naděje na vzájemné porozumění je malá. „Hluboká nedorozumění“, která diskusi provázejí, odrazují odpovědné činitele od energičtějšího postupu vpřed, vnášejí do problému prestižní aspekty, politicky aktivizují společenské kruhy, které si za normálních okolností zakládají na své apolitičnosti a jablko je považováno za kyselejší, než možná ve skutečnosti je. Očekává-li se při tom jako výsledek přijetí zásadních právních norem, jsou potíže nasnadě.

V rámci jednání Salzburského semináře č. 317 k tématu „Úkoly nevládních organizací“ v létě 1994 dostal autor této argumentační metafory možnost zjistit, že ani ve státech, které jsou v našich krajích považovány za inspirativní příklady, nemá každý úplně jasno, jak vztahy a subjekty ve veřejném prostoru fungují, a přijal výzvu strukturovaně popsat vztahy mezi různými typy veřejně prospěšných institucí, státní mocí a podnikatelskou sférou. Salzburský seminář jako dlouhodobý projekt setkávání odborníků z různých kulturních prostředí celého světa má velmi poetickou atmosféru a je svým způsobem příznačné, že vztahový diagram, kterými autor začal znázorňovat právní a institucionální vazby, vzal na sebe samovolně podobu živoucí rostliny. Užívání symbolů a paralel nese v sobě všeobecně známá úskalí a každý příměr tohoto typu je třeba brát s rezervou. Níže načrtnutý a popsaný model nicméně pokrývá danou problematiku s překvapující komplexností a proto jej autor po jistém váhání dal k veřejné dispozici přátelům, zabývající se obdobnými otázkami, v naději, že poslouží třeba jen k lepšímu pochopení, co je veřejný prostor, že neziskové právnické osoby, nevládní organizace a nadace nejsou totéž, jaké jsou jejich funkce a že nemohou být stlačeny pod universální právní úpravu.

Metabolismus „rostliny“ je založen na zajišťování veřejného prospěchu – „vdechuje“ společenské potřeby a „vydechuje“ činnosti, vedoucí k jejich uspokojování.

Stavební prvky pro svůj růst čerpá z „půdy“. Ta, na rozdíl od „vzduchu“, který je typicky veřejným statkem, byla (až na neúspěšné historické epizody) vždy symbolem pro sektor soukromý a pro oblast hospodářskou, podnikatelskou. Tělo rostliny vymezuje úlohu legislativního systému, společenských zvyklostí a institucionálních vztahů.

Kořeny odpovídají základní soukromoprávní soustavě, umožňující čerpat ze soukromé sféry „živiny“ (hmotné vybavení a finanční prostředky) a „vláhu“ (intelektuální a manuální lidskou kapacitu a kreativit) pro přesun živin ze soukromé sféry do veřejných oblastí. Tyto „kapalné“ kvality se neztrácejí – jsou vydechovány společně s veřejně prospěšnou činností a vracejí se zpátky do soukromé půdy, kondenzované v podobě vyšší vzdělanosti, úrovně zdraví (tj. i hospodářské výkonnosti) populace, kulturnosti mezilidských vztahů, umožňující sofistikovanější způsoby managementu atd.

„Stonek“ rostliny – soustavu kanálů pro vedení živného roztoku ztělesňují procedurální pravidla, zakotvená legislativně i zvykově. Pevnost stonku hodně závisí na jeho optimální průchodnosti. Jednotlivé kanály musí umožňovat přirozenou vzlínavost hmotných prostředků a lidských fyzických a duševních kapacit z občanského soukromí do veřejného světa. Nejlepší nosnost stonku lze očekávat, když v celém jeho objemu bude nepatrný přetlak a rovnoměrné vzlínání vzhůru.

List či oddenek rašící na rozhraní soukromého a veřejného prostoru odkazuje na postavení u nás dosud málo rozvinuté tzv. smíšené ekonomiky (anglicky „public-private partnership), v jejímž rámci např. západoevropská města často realizují standardní technické a dopravní služby, revitalizační programy atd.

Květ ve své trojdílné souměrnosti odráží společensky stabilizující rozložení působnosti různých typů institucí, předurčených k vyvíjení veřejně prospěšných činností.

Především je to vláda (ať už místní, tzn. exekutiva územní samosprávy, nebo na úrovni státu). Dále jde o nonprofitní sektor, především organizace, které profesionálně zajišťují služby, na něž občané mají nárok, protože žijí v civilizovaném světě, a které při tom z různých důvodů nemohou být předmětem podnikání za účelem vytváření zisku. A konečně jsou zde dobrovolné individuální aktivity, které jsou ventilem pro spontánní tvořivost vlastní lidskému pokolení, uplatněnou svým způsobem v protiváze k obligatorní, byť neziskové tvořivosti profesní / profesionální.

Důležité jsou plochy, kde se jednotlivé oblasti překrývají a vzájemně podepírají. Rámec společný pro vládní a nonprofitní oblast přísluší institucím, zajišťujícím služby právně garantované (z politických důvodů) z úrovně vlády: základní zdravotní a sociální péče, školství, péče o národní kulturní dědictví, bezpečnost atd.

Prostor vymezený průnikem sféry vládních a dobrovolných individuálních aktivit je zaplněn akcí politickou: od lobbyistických skupin přes odborářské aktivity až po mechanismy fungování politických stran.

Konečně na průsečíku nonprofitní sféry a občanského voluntarismu je prostor vyhrazený pro tzv. nevládní organizace. Rozumnými podmínkami pro jejich existenci umožňuje civilizovaná společnost občanům, kteří netouží po moci a nemají nutkání rozhodovat o cizích osudech, aby – pokud chtějí – věnovali účelně své úsilí vlastní představě o veřejném prospěchu a při tom nezemřeli hlady.

Má-li květ zůstat rozvinutý do co největší plochy a rostlina mít co největší kapacitu absorpce společenských potřeb a jejich reflexního uspokojování, musí mít jednotlivé okvětní plátky přiměřenou podporu zespoda v okvětním kalichu, který je zakončením „procedurálního“ stonku. Cípy kalichu odpovídají pevným pravidlům pro ekonomické vztahy mezi státem a politickými stranami, pro dotování institucí, jejichž prostřednictvím vlády pečují o občany, a konečně i jasných regulí, upravujících financování a hospodaření soukromých nadací a fondů.

Samotné jádro květu, ve kterém průměrně vzdělaný člověk očekává reprodukční orgány, výměnu genetické informace, zpětnou vazbu pro správnou distribuci živin atd., naznačuje, že existuje společný prostor pro vzájemnou interakci a komunikaci, jejímž smyslem by mělo být rovnoměrné rozvíjení a generační šlechtění celého organismu. Zde je v pravém smyslu slova veřejný prostor, mohlo by se zde hovořit o aktivním jádru tzv. občanské společnosti, kdyby tomuto diskutabilnímu pojmu mohl vůbec být dán institucionální rámec.

Aby byl systém úplný, je třeba uvažovat ještě o dostatečně silném zdroji energie pro metabolismus celé soustavy. Úlohu slunce lze v tomto systému logicky přisoudit metafyzickým kategoriím, spojovaným s veřejným blahem, jako je morálka, filantropie, religiozita, soucítění a solidarita. V případě, že rostlina je zdravá, květ by se měl za tímto zdrojem energie otáčet celou svou plochou. Poskytovaný stín pak udržuje půdu pod ním kyprou a vzdušnou.

Co stojí za povšimnutí je stav, který nastane, odpadne-li některý ze tří okvětních plátků, a naruší-li se funkce příslušného podpůrného cípu okvětního kalichu. V zemi s přeceněnou úlohou státní mašinérie se tak stane omezením samostatnosti neziskového sektoru. Vládám chybí vymezení prostoru pro transformaci kulturních, školských, sociálních podniků a jejich zřizování a rozvoj se stává jevem politickým. Představitelé občanských sdružení a individuální nadšenci řeší dilema, do jaké míry na svou činnost mohou doplácet z rodinných rozpočtů a kde raději budou muset svou empatii k veřejnému prospěchu potlačit. Talentovaní studenti a vědci odcházejí za bankovní přepážky, úspěšní podnikatelé z vrozené nechuti platit daně raději zvyšují své náklady nákupem nepotřebných věcí a služeb, než by své zisky dělili mezi stát a své potřebné spoluobčany. A všeobecně všichni nabývají dojmu, že jediný způsob, jak se lze efektivně zapojit do veřejného života, je politická aktivita mnozí proto sestavují nezávislé kandidátky, registrují nesmyslné politické strany či hnutí, aby posléze odrazeni neúspěchem se zavřeli do svých privátních ulit.

Pokud se k tomu přidá ještě nedostatečná průchodnost procedurálního stonku a chatrné kořeny, tj. chybí-li zdroje a mechanismy pro přívod „živin“ do celého systému, není květ, beztak již neduživý a deformovaný, ani dostatečně pevně nesen a místo za sluncem se obrací do soukromí, k zemi, kde je náchylný k zetlení. Po odumření sice nějak obohatí soukromou půdu zpět navrácenými hmotnými živinami, ale ve veřejné oblasti se pro hnilobný zápach a nedostatek vydechovaného veřejného prospěchu ne právě dobře dýchá. Celkově organismus veřejné prospěšnosti chřadne, slunce svítí do prázdna, rozhraní půdy a vzduchu vysychá, tvrdne a stává se neprodyšným. Společnost pak působí dojmem, že není schopna čerpat pro uspokojení veřejných zájmů potenciál hospodářské prosperity, lidských schopností a produktivity z jedné strany, ani přirozeně etického a filantropického cítění svých občanů ze strany druhé. Zanedbání problematiky právního a institucionálního rámce nepodnikatelských nestátních činností pak může být jednou z příčin relativizace morálky, nedůvěry v politiku a úpadku obecné kreativity.

Jiří Exner 1994,
jazykově redigováno 2006